Nezapomenutelné narozeniny

Každé malé dítě je vždy nadšené a rozzářené ze svých narozenin. Narozeniny jsou pro něj něco zcela zvláštního a vyjímečného. Jak ale člověk stárne, začíná o tohle kouzlo přicházet. Narozeniny má každou chvíli. Číslo určující jeho věk se každou chvíli mění. Celá tahle narozeninová série se pak postupně mění na vzpomínky typu: pantofle, svetr, dort - bunda, ponožky, dort - bůh-ví-co, cokoli, dort... Ne však v mém případě!

24. března 2007

Letos jsem stejně jako loni slavil své narozeniny na karnevalové zábavě v restauračním zařízení u kunětického přístaviště. Protože na své narozeniny by o sebe člověk měl trošku dbát a dobře se obléct, vzal jsem si na sebe černou rozcuchanou paruku, černé tílko, kolem krknu jsem si pověsil řetěz a na obličej nanesl bílý make-up. Stejně tak udělali i mí dva kamarádi Káťa a Jelwa. I když u vás možná navozujeme dojem skupinky gótů chystajících se na hřbitov provádět satanistické obětování nevinných panen (nemyslete si, ono sehnat nějakou - v současném světě je téměř nadlidský úkol), jsme ve skutečnosti všichni tři slušní lidé. Naší skupinovou maskou byla kapela KISS.

Na karnevalu byli všichni mí nejlepší kamarádi, takže jsem tak trošku počítal s tím, že se na mě něco chystá. Vlastně to bylo první překvapení - byli tam opravdu všichni mí nejlepší kamarádi a to i někteří, které jsem nečekal. Asi hodinku po zahájení karnevalu ke mě náhle přistoupila skupina gratulantů. Dostal jsem ohromný dort. Musím se přiznat, že v první chvíli jsem nevěděl, co má představovat. Po menším nakopnutí a částené aktivaci mojí zchátralé mozkovny mi došlo, že se jedná o horolezeckou stěnu se spoustou barevných chytů. Následovali i další dárky, dostal jsem hrneček s fotkou mého oblíbeného tria a jejich podpisy, několik hlavolamů, přáníčko, kytičku a pár dalších drobností. Každému gratulantovi jsem se odměnil marcipánovou postavičkou, kterou mi vyrobila moje sestra cukrářka. Podle přezdívky postavičku. Jelwovi želvu, Kačence kačenku, Kopretině kopretinu, Bubáčkovi bubáčka... Od sestry jsem dostal tak akorát hovno. Tedy abych byl přesný - hovínek celou krabici. Vyrobila mi totiž zákusky jako exkrement vyhlížející. Ke gratulaci jsem dostal také pusu od přítomných kamarádek - pusu od 5 krásnejch holek - sakra co víc bych si mohl přát :) Celá oslava se tedy vydařila, dobře jsme se bavili a bylo to super. Tečka. Konec.

Konec? Máte pravdu slíbil jsem, že napíšu o narozeninách, které byly zcela vyjímečné a tohle přece jsou narozeniny běžné, jaké zažívá dnes a denně tisíce lidí. No ve skutečnosti byl tohle teprve začátek.

Asi tak po půl hodině mi bylo sestrou nenápadně naznačeno, že bych mohl nabídnout přítomným dort a že ona by si taky dala. No ještě aby ne, když ho sama pekla a věděla, co mě v následujících minutách čeká. Uchopil jsem tedy nůž do ruky a jal se krájet dort. Najednou se však čepel nože zastavila o nějaký tvrdý předmět. Z počátku jsem se domníval, že to jsou špejle, které pomáhají držet celý dort pohromadě. Avšak použití větší síly nepomohlo. Po chvíli neúspěšného pidlání jsem zjistil, že uvnitř dortu je cosi zapečeného. Z dortového piškotu a krému se náhle vylouplo hliníkové pouzdro na doutník. Trošku jsem se lekl, že budu obdarován nějakým luxusním doutníkem, který bych stejně neocenil, protože mám odpor k jakékoli formě užívání tabákového kouře. V pouzdře ale nebyl doutník. Uvnitř byl opálený papír, jehož povrch zdobila tuší psaná zpráva. Tajemný pisatel ve zprávě sděloval:

Milý Ivošku, zítra slavíš své 22. narozeniny a měl by jsi to pořádně oslavit! Proto Ti tímto začíná nevšední dobrodružství. Na chvíli budeš mít možnost stát se tajným agentem. Tvým životním krédem je: Kde je vůle, tam je cesta, tak se jím řiď i na této misy a dojdi úspěšně do cíle, kde tě čeká báječné překvapení!
HLEDACE HESEL
PIVO UNAVNE
ZASOBAM ANO
PIRKO DODA
PZ: Kdo se narodil 25.3.1297?

A už jsem věděl, že bude zle :) Před nějakou dobou jsem totiž připravil takové menší dobrodružství k narozeninám pro Janďu a k svátku Verče, přičemž jsem tuto hru nechal absolvovat i ostatní kamarády. Čekal jsem, že mě nebudou šetřit, ale to co přišlo dál, to jsem opravdu nečekal.

Přiznejme si na rovinu, že obyčejná přesmyčka mě nenapadla. Zkoušel jsem různý abecední posun či čtení po řádcích i sloupcích. Na nic jsem ale nepřišel. Počítače opravdu hodně degenerujou lidi - bez něj už nedám ani ránu. Tak jsem si na mobilu otevřel Wikipedii a našel jsem si, kdože se to narodil ve stejný den jako já jen před 710 lety. Byl to Arnošt z Pardubic. Tahle informace mi ale k řešení šifry byla takzvaně plat prtná. Aby mi autoři dopisu ušetřili trápení netrápili, napověděli mi, že jde o anagram. No jasný! To mi měli říct hned. Mimochodem co je to vlastně anagram? Věděl jsem tak akorát, že anagram je nějaká šifra, ale jaká to jsem v daný okamžik vážně nevěděl. No ještě že mobilní Opera mini zvládne i Google. K smůle autorům hry, byl hned první odkaz stránka, pomocí které šifry vytvářeli. Zpráva tedy obsahovala:

LEHCE SE HLEDÁ
VUNE NAPOVI
OSOBA ZNAMA
KDO PORADI

Tak a byl jsem v pytli stejně jako předtím. Po dalším nápovězení se ukázalo, že celá zpráva je podivně navoněna. No jo - osoba známá poradí. Bezva. Podle příšerné sladkosti vůně to asi bude holka. Tak to mám jen 8 možností. Prošel jsem všechny a ne jednou. Čichové buňky ale zklamaly. Domníval, že se jedná o deodorant, takže jsem začal všem přítomným známým dámám očuchávat podpaží. Když už jsem čistě náhodou cítil něco jiného než živočišný odér potu, tak hledaná vůně to rozhodně nebyla. Pro jistotu jsem očuchal i přítomné známé pány. Nic a všichni se očividně dobře bavili. Další nakopnutí. Prý mám najít osobu, která tak voní a zeptat se jí na otázku kdo se narodil 25.3.1297. Jenomže to už jsem věděl (bůh žehnej informačním technologiím). Kdybych byl býval očuchával krky místo podpaží, možná bych danou osobu i našel, ale takhle jsem byl jako stopařský pes, který ztratil čich. Hledaná osoba byla moje sestra. Dala mi další zprávu a malé štípačky.

Tajná schránka je na dně řeky u přístavu již zmíněného Arnošta z Pardubic. Dostaneš se k ní přeštípnutím správného drátu. Při špatné volbě o ni můžeš přijít a ukončil by jsi tím, svou šanci zachránit... planetu.

Zcela oddaně jsem se smířil s tím, že si teď asi půjdu zaplavat do řeky, která je před hospodou. Vyrazil jsem na molo, na kterém mne čekala krabice a od ní vedli do vody 4 barevné drátky. Tak jsem něco cvaknul. Kousek od mola se náhle z vody vynořila skleněná láhev. Uvnitř zpráva. Samozřejmě mi nešla vyndat a jako jediná cesta k ní se jeví láhev rozbít. Dělat na molu střepy se mi vážně nechce - někdo se tu bude v létě koupat a pořeže se. Tu zprávu jsem ale chtěl a kousek od mola byla taková pěkná kovová traverza. Tajemný papírek mi však prozradil, že to nebyl správný drátek. Nebudu vás napínat a rovnou se prozradím, že když se daří, tak se daří. Postupně jsem přeštípal všechny dráty, rozbil všechny lahve a přečetl si hlášky: I James Bond se někdy sekne..., Špatná karma a Nesprávný otvor. Při svém štěstí jsem až v té poslední láhvi našel další vzkaz. Mezi štípáním drátu a rozbíjením lahví jsme si ještě s Jelwou a Káticí odskočili zpět do sálu, kde jsme jakožto nejdrsnější KISSáci vyhráli druhé místo v anketě o nejlepší masku.

Na svitku nalezeném v láhvi stálo:

Největší exot Jeník byl lyžovat idiotsky za svým idolem. Moje otvíráky spláchl tajfun. Verunka experimentuje. Sám majitel exotických růží usnul.

Dále zde byla mřížka s písmeny, obrázek domečku číslem 35 (to jediné mi bylo jasné hned - když vám řeknu, že bydlím na adrese Pod Lipami 35, bude to jasné i vám), obrázek krabice a pod ní dialog dvou osob, kde jedna hádá co by mohlo být v krabici. No tak daná mřížka bude asi osmisměrka, hned v první řádku totiž vidím slovo zebra. Fajn osmisměrka - to je vlastně můj business, to musí bejt v pohodě. Ale ouha - po vyškrtání velkého množství zvířat, která se ve změti písmen dala objevit, zbyl v osmisměrce blábol. Co dál? Něco vypito a navíc jsem si ten večer připadal dost tupej. Tak jsme společně s publikem těch, kteří v přípravě hry nebyli zainteresováni začli řešit, co by mohlo být šifrou myšleno. V krabici bude asi zvířátko. A píšou tu, že mu tma nevadí. No z těch zvířátek, které byli různě poschovávani za písmenky v osmisměrce by to mohl být krtek nebo kočka. Společně jsme se pak přiklonili ke krtkovi. Po dalším nakopnutí, kdy mi na horní stranu osmisměrky bylo připsáno N a doporučeno připsat si i dvojité W, se z černého krtečka najednou stal ukazatel směru a to SW. Nejednalo se ale o žádný software, což je díky mé deformaci první věc, co mě napadla, ale ukazatel na jihozápad. Z horní zprávy jsem se pokoušel zase vyvodit, co by mohla znamenat. Na všechno jdu moc věděcky - prostě proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Stačilo si přečíst první písmena.

25. března 2007

Ležím v posteli, všechno mě bolí, množství krve v alkoholu již začíná opět převládat. Otvírám oči a uvědomuju si mám od včerejška jeden rest. V hlavě mi zní věta: Nejbližší most ve směru SW. Jak jsem slíbil, dávám vědět dvojici organizátorů, že vyrážím a pouštím se vstříc dalšímu dobrodružství. Čekal jsem, že dojedu na nějaké místo, kde najdu cíl a nějakou připravenou kulišárnu. A s tou kulišárnou jsem měl vlastně pravdu. Na nejbližší mostu ve směru jihozápad od mého domova byla zespodu pomocí magnetu připevněna tuba. Prolezl jsem tedy zábradlím mostu a nakloněn nad pod mostem vedenou trať jsem získal tubu. První dávka adrenalinu, ale to jsem ještě neměl ani tušení, že tohle bylo jen na zahřátí. Myslím, že teď už vás nemůže překvapit, že v tubě byla další zpráva.

Tak mám další mřížku z písmen. Tentokrát to ovšem není osmisměrka - nemůžu najít jediné slovo. Prakticky první co mě napadá, je použití šifrovací mřížky. Text ve zprávě sice odkazuje na nápovědu, ale zároveň nabádá k tomu, že jsem dost dobrý na to, abych šifru zvládl vyřešit i bez ní. Zkouším tedy různé šifry. Číst mřížku po spirále, cikcak, hledat v každém řádku opakující se písmenka, hledat písmenné palindromy atd. Nemůžu přijít ale vůbec na nic. Proto vyrážím pro nápovědu - prý je na místě poslední mise agenta J a agenta V. Místo, kam jsem ukryl poklad pro Janu a Verču, při Janiných narozeninách. Ještě na místě, kde má být pomůcka sedím na zkouším řešit šifru. Beznadějně! Objevuji balíček - rozměrem odpovídá k mřížce písmen. Hned mi je jasné, že jsem měl pravdu, že uvnitř mě čeká klíč k řešení šifry. Balíček je zabalen opravdu důkladně. Myslím, že na zabalení lehly tak dvě role izolepy. Po několika minutách zoufalého pižlání mnohanásobné vrstvy izolačky pomocí domovního klíče rezignovaně sedám na kolo a jedu domů pro nůž s definitivním rozhodnutím, že hned další den si koupím zavírák, který budu nosit pořád s sebou. No přeci správný muž má u sebe nůž.

Po operaci nebo spíše pitvě malého balíčku získávám ocelovou mřížku ze silného plechu. Přiložím a čtu:

HLEDEJ SVOJI VERNOU PODOBIZNU U MOSTU KTERY NIKAM NEVEDE

Okamžitě sedám na kolo a vyrážím ke Chrudimce do vojenského areálu, kde již mnoho let poklidně stojí dva oblouky nikam nevedoucího mostu. Most jsem obešel dokola kolem. Měl jsem představu, že někde ze spodu bude nakreslené prasátko nebo podobná obluda - prostě má věrná podobizna. Nahoře na mostě jsem ale našel zrcátko (ten pohled bych vám nepřál - vůbec nevím, jak někdo může malovat tak ošklivé obrazy) a u něj další zprávu.

Teď budeš potřebovat své speciální schopnosti. Najdi a uchop větev tvaru Y pevně oběma rukama a ta tě nasměruje k další zprávě a tvému přemísťovadlu. Není to daleko, jen co by kamenem dohodil...

Jsem kousek od řeky a jediné přemísťovadlo, co mě napadá je loď. Mimoto téměř ve stejnou chvíli, co mi hlavou běží tahle myšlenka vidím Káťu a loď u řeky. Seběhl jsem tedy z mostu, vzal kolo a skrz houší a rákosí ho nesu směrem ke břehu.

U řeky je Káťa i s Jelwou. A pak také loď zamčená ke stromu. Nutno podotknout, že loď je potopená. Nevím proč jsem si zrovna vzpomněl na Old Shatterhanda na děravé kánoi bojujícího o svůj život. No tak už aspoň vím k čemu je ten klíček na stříbrném řetízku, který jsem předtím dostal. Zul jsem boty, za což mi bylo odměnou krásné popálení chodidel čerstvými jarními kopřivami. Dostal jsem vodu z lodi a pomalu se začal modlit. Už jsem na tom sice párkrát seděl, ale teď je jaro, navíc někde proti proudu zrovna vypouštějí nějaké stavidlo a já nemám háčka. Předchozí zpráva mě upozorňuje na další dvě zprávy ukryté na blízkých kamenných monumentech. Je mi jasné, že ten první bude horolezecký pilíř a svou motlitbu rozšiřuji o to, že snad Jelwu nenapadlo dát další zprávu až nahoru.

Kvůli síle proudu to nebylo snadné, ale podařilo se mi s lodí přistát u pilíře. Několik metrů nad zemí se na jistícím oku klimbá další tuba. Zkouším svou obuv a zjišťuji že parametry vhodné lezecké obuvi definitivně nesplňuje. Na boso se leze o poznání lepé a já získávám další ohořelý papír, na kterém je obrázek lopatkového mlýnu a netopýr. Nejspíš pojedeme k automatickým mlýnům. Netopýr visí hlavou dolů, takže nejspíše pod mostem bude viset další šikanátorská zpráva. Předchozí dopis ale hovořil ještě o druhém kamenném monumentu a já už věděl, proč se začínám bát.

Asi padesát metrů od pilíře je polorozbořený jez. Z části ve mě vřela chuť sjet takový jez, z části se mnou cloumal pud sebezáchovy. S háčkem bych asi jel, ten mi pomůže se rozjet a trefit se na střed. Sám to ale nezvládnu. Po delší chvíli přemáhání se jsem se zvolil variantu přejetí jinudy než přímo šlajsnou. Vody bylo dost a tak jsem jez překonal alespoň přejetím boční části. Jak už jsem mluvil o svém štěstí s lahvemi předchozí den, tak samozřejmě, že jsem trefil jediný kámen, který na boční části jezu byl. Naštestí se ale koupání nekonalo.

Další zpráva byla na jezu. Na místě suchou nohou zcela nepřístupném. Mimoto voda stoupla od umístění zprávy asi o půl metru. Původní plán prý byl, že ke zprávě dojedu na lodi. Při pohledu na silný proud jsem byl téměř přesvědčen, že mě brzy čeká nedobrovolná koupel. Naštěstí bylo možné ze břehu použít klacek, dobře mířenou ranou sklenici se zprávou shodit a hurá zpátky do lodi pokusit se ji v proudu chytit. To se podařilo. Uvnitř opět - velmi nečekaně - byl další kus ohořelého papíru. Na něm obrázek mostu a obálky. Á jé, bude další zpráva - kupodivu. Tak razíme k těm automatickým mlýnum. Sluníčko svítí, skrz město je řeka široká a voda tedy téměř stojatá. Nádherný den na projížďku. Rekapituluji si co jsem zatím prožil a přitom si užívám sluníčka a chvilkové pohody.

Ze spodu mostu je opět přivázána tuba, ve které je obrázek betonových pilířů. Takových jaké jsou u soutoku Labe a Chrudimky přímo před zdymadlem. Ještě než vyrazíme na místo, občerstvíme se výbornou zmrzlinou v restauraci, jejíž celý interiér je situován na palubě parníku.

U soutoku zmíněný řek jsem chvíli bojoval s kormidlováním lodi než se mi podařilo strhnout z pilíře další tubu se zprávou. Zpráva mi přeje krásné narozeniny a já s úlevou oddychuju, že už je konec a mám radost, protože ten dárek byl fakt super. I když jsem si toho nejdřív nevšiml, uvnitř tuby byly ještě korálky.

Po uklizení lodí jsem ještě s Káťou a Jelwou sedl do auta a zajeli jsme do Kunětic uklidit střepy z rozbitých lahví a demontovat bombu připevněnou na molu. Když jsme se vrátili ke mně domů, začli ti dva kulišáci hláškovat, jako jestli myslím, že tohle bylo všechno. Znám sice člověka, který má dvojbarevné korále a binárně má na nich pomocí ASCII svou přezdívku (bílá je jednička a černá nula), ale to že jsou v tubě nalezené korále další šifra, jsem si vážně nechtěl připustit. Korálky byly červené, žluté a modré. Po vyzkoušení různých kombinací odhalily své tajemství morseova kódu. Ve zprávě stálo, že má cesta končí a svůj dárek mám hledat v tom, co je mi doma nejcennější. Nejprve jsem chtěl jít za maminkou, ale pak jsem odkrytoval case svého stolního PC. Na bočním krytu byl přilepen balíček a v něm překvapení! Horolezecká karabina.

I kdyby na konci nebyl balíček, ale pouze to přáníčko a celkem kýčovité korále byl to pořád ten nejlepší dárek, jaký si vůbec dokážu představit. Vůbec nezáleží na tom, jaký předmět jsem dostal. Příběh, který se k němu váže znásobil jeho cenu milionkrát. Díky příběhu jsou tohle opravdu nezapomenutelné narozeniny. Hrozně moc si cením toho, že mám kamarády, kteří jsou pro mne ochotni udělat něco takového. A nyní když vyprávím tenhle příběh, mám celou dobu úsměv na tváři. Děkuji vám všem a můžu vám slíbit, že vzpomínka na tohle dobrodružství mi bude zvedat náladu ještě mnoho let! Děkuji hlavním mozkům agentské mise Káťě a Jelwovi, mojí sestřičce cukrářce Zuzce, fotbalistovi a horolezci a super kámošovi Gárdymu, největšímu počítačovému guru Dašic, mému spolubydlícímu a nejlepšímu kamarádovi Moolovi (krtečkovi), krásné princezně a přitažlivé zebřičce Jandě (Bubáčkovi), usměvavému hrošíkovi, který je vždy nad věcí Kopretině, starším sestrám mých nejlepších kamarádek - lvíčkovi Míše a žirafce Páje (Giraffce), zkušené táborové vedoucí a oddílové kolegyni Veverce, dvornímu webdesignerovi a klukovi mojí sestry Incikovi, alchymistovi v oblasti výbušnin Slávkovi, mojí mamince Ivaně... a těm všem dalším, co mě mají rádi :)